na Blog.cz

Bylo 1.října, on ležel na houpací síti a kouřil. Ptáci odlétali na východ, protože už i oni cítil pachuť války, která se nezadržitelně blížila ze západu. Slunce stále svítilo jako by se nic nedělo. Potáhnul si s cigarety a pozoroval rodiny, které rychle odjížděli do blízké vlakové stanice, čekat na svůj vlak "za záchranou". Jiné rodiny čekali na příjezd vojska, aby jej mohli přivítat. Stromy vrhali čím dál delší stíny a jemu přišlo, že se čas zastavil. Myslel na své blízké a na ty, kterým ještě tato válka vezme životy. Listí kolem na zemi mělo snad všechny odstíny žluté, červené a hnědé.

Jako malý slýchával od svého dědečka příběhy o velké válce, ale nikdy ho nenapadlo, že i on takovou válku zažije. Vždycky ho zamrazilo v zádech, když mu dědeček vyprávěl o svých přátelích, kteří padli. Pro něj nyní nemělo ani smysl hlásit se do armády, protože jeho vlast byla vydána na pospas nepříteli. Znovu potáhnul s cigarety a snažil se, vybavil další dědečkovi příběhy.

"Byl jsem ještě mladý, když mě odvedli na vojnu." Začal dědeček své vyprávění. "Ležel jsem v zákopu a mluvil s mým bratrem a kamarády. Nad hlavami nám hřměla válka. Měli jsme za úkol přerušit vedení nepřítelova telefonu. Plížili jsme se a snažili jsme se být co nejvíce "neviditelní". Když jsme se dostali k lesu, rozhodli jsme se pro rychlý přesun. Sledovali jsme okolí, ale nikoho jsme neviděli" snažil se dědeček popsat situaci. "Halt!" zakřičel německy důstojník. "Zamrazilo mě v zádech" vzdechl si a napil se kafe. "Stáli jsme tam a ten Němec na nás pořád mířil. Ostatním klukům se stejně jako mě vytratila z obličejů zdravá červená barva." oddechnul si. "Sprecht ihr Deutsch?" pořád opakoval důstojník. "S mojí němčinou jsem mu stěží rozuměl a ostatní německy neuměli ani slovo." Dědeček se tvářil smutně.

"Sprecht ihr Deutsch?" stále křičel Němec. "Stáli jsme tam. Nemohli jsme, ze sebe vypravil, ani hlásku. Mlčeli jsme." Zapálil si dýmku a pokračoval. "Vidím to jako dnes. Stojím tam ještě s dvěma hochy. Úzkost na nás doráží se všech stran. Kapky ledově studeného poty mi stékají po šíji. A z ničeho nic, výstřel. Slyším jen ohlušující výkřik. Zaléhá mi v uších. Je mi hrozně. Zachvátil mě nepředstavitelný strach. Nohy se mi klepou." Popotáhnul si z dýmky.

"Rychlým rozhlédnutím jsem zjistil, že můj bratr má prostřelenou nohu. Po tom nás ten Němec odvedl. A toto je milý Marku příběh o tom jak jsme já a můj bratr, nechť je mu země lehká, skončili v německém zajetí."

Tyto vzpomínky na dědečka ho naplňovali ještě větší obavou z nadcházející situace. Vstal z houpací sítě, potáhnul si s cigarety a zahodil vajgl do trávy. Vydal se směrem v jeho domu a věděl, že poklidné okamžiky jako tento se už jen tak nevrátí.

Slavím osobní uspěch. Naše gymnázium je zapojeno do projektu MFDnes (Studenti čtou a píší noviny) a můj článek otiskly.

Po sychravém červenci a slunečném srpnu přišlo září. Už od začátku prázdnin jsem věděl, že mě v září čeká další životní část neboli střední škola. Příjímačky (SCIA) jsem naštěstí zvládnul na všech 3 školách a rozhodl jsem se pro gymnázium.

Škola plná profesorů, nasákla učením, novými lidmi a hlavně nových lidí. Naštěstí jsem skončil ve třídě z dalšíma neznámýma 30-ti normálníma lidma (prozatím si myslím že to tak je). Vůbec jsem nečekal, že zapadnu, protože jsem prostě svůj a ostatní lidi mám docela u zadních dveří. Ale hned po adapťáku jsem si byl jistý, že jsem vybral správně. Předměty, které jsem na základce moc rád neměl (jako matika, němčina, anglina, zeměpis) se ukázali zázračně jednoduché a měli své kouzlo, ale naopak výtvarku, kterou jsem měl vždycky rád, mi zničil extrémně nepříjemný učitel. Proto jsem rád, že mi zůstalo kreslení (mejch příšerek) v hodinách.

Kromě školy se ukázalo, že když mi krabička (zlatých nebo červených) Máček vydrží dýl než týden, je to zázrak. A pár prokalených víkendů se značně projevilo na mé reputace u rodičů. Ale já ten pocit, když se vzbudíte a okno jak Palestina musíte zaplňovat střepy od kamarádů, miluju.

Prázdninová brigáda se oplatila a už brzy budu mít doma nabušenej herní počítač a zazimuju se. Snad mi škola nepřekazí plány.

Když tak přemýšlím tak mi ze základky chybí jediný člověk (nejlepší kámoška a hlavně správná baba). Možná to je tím, že ještě 3 spolužáci se mnou taky pokračovali na gympl. Po základce se mi vůbec nestíská, protože jsem spokojenej.

EreZZia otevřela oči a celé roztřesená si uvědomovala, že vzpomínky na Intalex, byly jen snem. Protřela si oči, zvedla se, oprášila svoji bundu, zabalila iPod do Turistického baťohu, ve kterém nosila všechno důležité k přežití, vzala si baťoh na záda a vyšla ven z kdysi rodinného domu čísla popisného 113. Cítila střelný prach ve vzduchu. Věděla, že už dnes musí vyrazit. Vytáhla s kapsy kompas a vyrazila západním směrem. Podle jejích hodinek bylo 8:58 dne 21.2.2149 . Ani si neuvědomila že má narozeniny a klidním tempem kráčela dál. Do Španělska to ještě bylo daleko a taky moc nevěřila, že báchorky o životě na Kanárských ostrovech budou pravdivé, ale co jí jiného zbývá?

Měla na sobě, kdysi dávno bílé, basketbalové tenisky, roztrhané džíny, černé tričko s bílým potiskem "I ♥ Intalex", na hlavě měla kšiltovku s potiskem, již zapomenuté značky Volcom, černou koženou bundu, kterou vyhrála v dnes již možná neexistujícím Londýně. Měla připevněný k batohu a sluchátka stále kolem krku. Po dlouhé době cítila ve tváři mírný vánek, usmála se, to ale ještě nevěděla co ji na cestě na Kanárské ostrovy, poslednímu místo kde je, podle báchorek, zeleň, zvířata a normální život.

Slovo PEKLO má spoustu významů, hned jako první mě napadá ten, který téměř nám všem vtloukali do hlavy pohádky a rodiče, něco "pod zemí" kde zlé lidi vaří čerti v kotlích, je tam horko, vládne tam ďábel (satan, satanáš, atd.). Protože pocházím z křesťanské rodiny tam nám v náboženství do hlavy vtloukají, že do pekla jsou opravdu lidé, kteří jsou opravdu zlý (těch je prý málo), i hříšným lidem dává Bůh (v kterého čím dál tím míň věřím) dává šanci v podobě očistce (po vytrpení utrpení mohou do nebe). Ale slovo má také spoustu přenesených významů. Jako je například peklo v životě . Já mám štěstí na pohodovej život a peklo jak v rodině ve škole atd. nezažívám.

Podle mě pod téma PEKLO patří i satanistická víra, o které vím ale nějak se o ni nezajímám nebo spíš nechápu jak lidi mohou uctívat "padlého anděla" SATANA (mám rád zlo ale tak možná ve virtuálním světě). Pod satanistickou víru bych také zařadil black metalovou hudbu inspirovanou satanismem (např. sestřina oblíbená Dimmu Borgis).

Mě se líbilo peklo poslané v La Divina Commedia .

Posléze se hrdina ocitá před bránou pekla. Nad ní je nápis:

Mnou vchází se do trýznivého města,

mnou vchází se do věčné bolesti,

mnou vchází se k těm, které Bůh věčně trestá. (ukázka z díla)

Peklo jako takové podle mě neexistuje. Já peklo beru jako součást lidí a společnosti . Peklo existuje jen v hlavách lidí , ovlivňují nás naše "temné myšlenky" .